Už řadu let se na ni dívám z trolejbusu při svých cestách do bohunického univerzitního kampusu, vzhůru na úbočí strmého kopce, nikdy jsem ale nestál v ulici přímo před ní. Protože takových ulic už v Brně mnoho není, protože bylo zorvna výjímečně hezky a protože se mně zdála od začátku zajímavá, vyrazil jsem v paprscích zapadajícícho slunce vzhůru ze zastávky Čtvrtě.
Po ulici s výmluvným jménem Úpatní (kolem uličky Palouk) jsem došel až na uježděnou cestu, která vypadala nejvíc jako stezka k zahrádkářské kolonii. Naproti mým očekáváním ale nekončila drátěnou brankou, nýbrž vedla do zvláštního údolíčka. Za poslední stavbou, luxusní vilkou již na okraji lesa s výhledem na Brno, která musí být ideálním místem pro život, jsem vstoupil na zvláštní území: v poměrně prudkém svahu se tyčily zdánlivě nesmyslně terasovité plošinky a náspy, skoro jako pozůstatky nějaké dávné drážky, nebo spíše lanovky. Sem tam ze země vyčnívala kamenná lavička a společně s křovinami, kterými území přecházelo v les, dávala tušit, že jde o zvláštní zpustlou zahradu. Zlatým hřebem byl vypuštěný bazén. Koupání pod širokými korunami stromů, v zapadlém údolí vonícím trávou, s výhledem na město v hloubce pod sebou - to musel být zážitek!
Komu kdysi patřil tento zajímavý pozemek? Kdo vybudoval zahradu v tak strmém svahu, daleko za městem, s výhledem, ale bez pořádného přístupu? A proč sem nyní můžu volně proniknout? Stoupal jsem výš po kaskádách mlčenlivou krajinou a s údivem jsem zaznamenal, že čím výše jsem, tím je zahrada kultivovanější a světlejší - přibyly nové trávníky, mulče, pískem vyspané stezky až jsem nakonec stál v krásném - a veřejném - parku.
Krásnou stezičkou mezi čerstvě olistěnými buky a duby jsem pak pokračoval po úbočí kopce na sever, překvapen a potěšen svým objevem probouzející se »země nikoho«. Z neznámého parku se nabízela plejáda výhledů na nový kampus, kontroverzní to univerzitní dílo, a nakonec jsem neodolal a vylezl na rozložitou lípu, abych pořídil také několik panoramatických snímků svého působiště. No není tam krásně? |